Tenkrát jsem ještě byla panna

David vede spokojený život. Má malého syna a spořádanou rodinu. Jeho žena Irena je bankovní úřednicí, což leccos vypovídá. Rozumí si s matkou, u které žijí. Po otci zdědil ateliér, v němž se může věnovat sochaření, malování a fotografování. Nežije si ani finančně špatně, i když na vlastní byt je schopná vydělat jen jeho žena. Do této pohody vtrhne Lucie, jeho vrstevnice a školní láska. Bez předběžné dohody zastaví autem před domem, kde má David ateliér, že by u něho na nějakou dobu ráda zakotvila. Přistěhování jejích věcí z auta mu jen tak jakoby mimochodem řekne, že je v jiném stavu. Má jediní přání, chce, aby jako kdysi nafotografoval její akty, teď jako těhotné. Davidovi nastává nejdramatičtější období života, před kterým ho otcův přítel předem Vladimír varuje. Do toho se zaplétá i Renata, se kterou kdysi žil. jejíž manželství se rozpadá. Vyjdou najevo také Ireniny intimní vztahy. A nejdramatičtější situace nastává kolem Lucie, jaké kriminální prostředí se pokusila opustit.

PhDr. Antonín Rašek, 3. 2. 1935 Kralupy n/Vlt. Absolvoval vojenské gymnáziu a akademii, sloužil u letectva a byl novinářem. Vystudoval Filozofickou fakultu UK. Rigorózum ze sociologie. Po 21. srpnu 1968 z armády propuštěn. Po listopadu 1989 rehabilitován. 1990-93 náměstkem ministra obrany a ředitelem Institutu pro strategická studia. Dosáhl hodnosti generálmajora. Poté se věnoval publicistice, literatuře a výzkumu. Vydal 20 románů (Argo, Knižní klub, Mladá fronta, X-EGEM, VPK, AVIS). V nakladatelství bezvydavetele.cz vydal třicet románů, osm novel a dva soubory povídek. Román Monolog staré dámy vychází v druhém elektronickém vydání.

Jen úryvek: - Tak se svlékni! řekl David drsně, když už se neovládl, a sáhl po fotoaparátu. - Takhle se mnou nemůžeš zacházet! vzepřela se Lucie. - Tak chceš, nebo nechceš? pokračoval ultimativně. - Necháš mě aspoň vydechnout? - Vydechnout ano, ale ne vyspat! - Jak to myslíš? - Nebudu na tebe čekat do rána! stále se neuklidnil.
Téhle scéně totiž předcházela jiná. David pracoval na soše syna a byl tím dílem tak zaujatý, že jakmile skončil, automaticky si šel umýt ruce do koupelny.
Lucie tu ve vaně ležela nahá.
- Promiň, Lucie! omlouval se a couval zpátky ke dveřím, protože nemohl od jejího obnaženého a nataženého těla odtrhnout oči. - Zapomněl jsem, že jsi tady... Ještě jsem si nezvykl... - Co blázníš, Davide, copak mě takhle vidíš snad poprvé? Klidně se umyj, a když se stydíš, tak se ke mně otoč zády, dodala už ironicky, nemohla si nevšimnout, jak na ni doslova civí. - Ne, ne, já počkám! Přes její ujišťování odešel a zůstal stát za dveřmi s rukama od hlíny a odtaženýma daleko od těl