Štěnice

Ivoš si žije celkem spokojeně. Má zajímavou práci. Bydlí u rodičů, jak je u nové generace mladých mužů zvykem, i když má někdy pocit, že by byli raději, kdyby už vypadl z domu. Má i fajn kámošky, jak tenhle druh dívek ochotných vyjít kamarádovi vstříc nazývá Ernest Hemingway v novele Gimini, resp. jaký český výraz zvolil jeho překladatel. Trvá to do doby, než jedna z těchto Ivošových fajn kamarádek doporučí přítelkyni, aby se o něho zajímala. Jana má u bohatých rodičů vše, co potřebuje. Je ale rozvedená, má malého syna a hledá partnera pro vážný vztah. Heleně se zdá, že Ivoš je pro to dobrý typ, i když ho tak může ztratit. Jana ale chce muže, který existuje jen pro ni, což se Ivošovi i přes vidinu z materiálního hlediska bezstarostného života zdá přece jen obětí na té pověstné hraně. A tak váhá, jestli by nebylo lepší zakotvit u Heleny, kde může čekat jen rovnoprávný vztah.

PhDr. Antonín Rašek, 3. 2. 1935 Kralupy n/Vlt. Absolvoval vojenské gymnáziu a akademii, sloužil u letectva a byl novinářem. Vystudoval Filozofickou fakultu UK. Rigorózum ze sociologie. Po 21. srpnu 1968 z armády propuštěn. Po listopadu 1989 rehabilitován. 1990-93 náměstkem ministra obrany a ředitelem Institutu pro strategická studia. Dosáhl hodnosti generálmajora. Poté se věnoval publicistice, literatuře a výzkumu. Vydal 20 románů (Argo, Knižní klub, Mladá fronta, X-EGEM, VPK, AVIS). V nakladatelství bezvydavetele.cz vydal třicet románů, osm novel a dva soubory povídek. Román Monolog staré dámy vychází v druhém elektronickém vydání.

Možná proto, aby se muž vyhnul ženám, které ho chtějí jenom pro sebe. Přisají se jako štěnice. Konečně tak se i delší novela jmenuje.
A možná si to přečíst také proto, mezi kým hrdina novely váhá. Je to často dilema: spokojený, nebo dobrodružnější život?
Helena... Asi by se líbila černochům, jak pravil jeden slovenský zpěvák černé pleti, proč se mu líbí bělošky. Mají prý hebkou kůži. Helena měla nejen pleť, ale celé tělo jako safián. I když se to říká, ale přirovnání pokulhává. Někde četl, že safián je useň, tedy vyčiněná surová kůže, hlavně na rukavice, boty a čalounění. Nejhebčí měla rty a klín. I chlupy na něm jako chmýří. Takové jako je úplně na spodku ptačího peří. Labutěnka.