Dobrovolník Wanke

Když staršího bratra povolali před koncem druhé světové války k waffen SS, rozhodl se osmnáctiletý mladík ze smíšené německo-české rodiny žijící na česko-polském pomezí Helmut Wanke těsně před maturitou v lednu 1945 se raději přihlásit do wehrmachtu, aby předešel podobnému neblahému osudu. Nikdy by netušil, že se dostane jako spojař na osamělý ostrov v Severním moři, kde slouží protiletadlová četa složená jen z dívek a žen. Ty ho přijmou jako dar z nebes. Helmut poznává pětadvacet nejrůznějších osudů spojených se strachem z konce války. Některé z nich sloužily na východní frontě a poznaly, jak se vítězné armády chovají k ženám. Strach z málo nadějné budoucnosti a možné ze smrti se spojují s touhou ještě něco prožít. Poslední milostný románek nebo jen uspokojení sexuální potřeby. Jak která…Ale především si s někým druhého pohlaví ještě promluvit, možná se i svěřit. Ze solidarity, nebo aby předešly možným konfliktům, se rozhodnou, že se o Helmuta spravedlivě podělí.

PhDr. Antonín Rašek, 3. 2. 1935 Kralupy n/Vlt. Absolvoval vojenské gymnáziu a akademii, sloužil u letectva a byl novinářem. Vystudoval Filozofickou fakultu UK. Rigorózum ze sociologie. Po 21. srpnu 1968 z armády propuštěn. Po listopadu 1989 rehabilitován. 1990-93 náměstkem ministra obrany a ředitelem Institutu pro strategická studia. Dosáhl hodnosti generálmajora. Poté se věnoval publicistice, literatuře a výzkumu. Vydal 20 románů (Argo, Knižní klub, Mladá fronta, X-EGEM, VPK, AVIS). V nakladatelství bezvydavetele.cz vydal třicet románů, osm novel a dva soubory povídek. Román Monolog staré dámy vychází v druhém elektronickém vydání.

S velkou pravděpodobností proto, že ve válce nemůže být člověk pánem svého osudu. Ostatně ani v míru. Tuhle story jsem vyslechl od hrdiny románu v roce 1995. Popíjel jsem s ním dlouho do noci po jakémsi pracovním jednání v jedné italské restauraci v německém městečku na nizozemském pomezí. Rozpovídal se asi proto, že jsem mu byl něčím sympatický, pravděpodobně ochotou ho poslouchat. Spíš ale se s tím právě po padesáti letech, kdy se to stalo, potřeboval svěřit, stal jsem se pro to příležitostnou vrbou. Chystal se totiž na první setkání s touto prazvláštní skupinou žen a dívek, se kterými prožil několik dramatických měsíců, a nevěděl si dost dobře rady, jak se k nim vlastně chovat. Sešel jsem se s ním ještě jednou po této schůzce a chtěl jsem napsat pokračování románu. Nějak jsem se k tomu ale nedostal. Možná je to škoda. Bylo to z hlediska lidských osudů zajímavější. Takže možná se k tomu ještě vrátím.