Lásky z Teufelshofu

Druhá světová válka je dávno za námi a její pamětníci odcházejí. Přesto jako kdyby zájem o tuto dobu spíš sílil. Možná v tom hraje roli napětí v Evropě a rostoucí nebezpečí, že se k moci zase dostanou pravicoví extremisté. Viktor se jako vysokoškolák dostal do koncentračního tábora v Oranienburgu jen proto, že mu kamarád v osudný den po 17. listopadu 1939 umožnil, aby přespal se svou dívkou na jeho pokoji v letenské koleji. V jedné lednové neděli roku 1940 je vyženou na apelplatz, v hrůze čekají, co se zase bude dít, ale naštěstí si jen místní statkářky přijely v kočárech vybrat mladé muže na otrockou práci. Viktora se ocitne na statku Teufelshof a jeho novou strážkyní se stane paradoxně také Viktorie - von Sembritzki. Mezi Viktorem a Viktorií, která má muže na frontě, se rozvine komplikovaný vztah, který zdramatizuje příjezd skupiny mladých Polek na Teufelshof. Také na zemědělské práce. A do konce války a příjezdu Rudé armády je ještě daleko. Román vyšel v Knižním klubu.

PhDr. Antonín Rašek, 3. 2. 1935 Kralupy n/Vlt. Absolvoval vojenské gymnáziu a akademii, sloužil u letectva a byl novinářem. Vystudoval Filozofickou fakultu UK. Rigorózum ze sociologie. Po 21. srpnu 1968 z armády propuštěn. Po listopadu 1989 rehabilitován. 1990-93 náměstkem ministra obrany a ředitelem Institutu pro strategická studia. Dosáhl hodnosti generálmajora. Poté se věnoval publicistice, literatuře a výzkumu. Vydal 20 románů (Argo, Knižní klub, Mladá fronta, X-EGEM, VPK, AVIS). V nakladatelství bezvydavetele.cz vydal třicet románů, osm novel a dva soubory povídek. Román Monolog staré dámy vychází v druhém elektronickém vydání.

Když mi tenhle svůj válečný příběh jeden z mých starších přátel a vedoucí mého oddělení vyprávěl, ne snad, že by se styděl, spíš těch šest přiznaných let v nacistickém vězení zlehčoval, a jen jednou mezi čtyřma očima připustil, že to zase taková idyla nebyla, prožil si své. Kápl božskou v okamžiku, kdy se dozvěděl, že Ota Pavel, jeden ze tří bratrů Popperů, ten nejmladší, který zůstal doma s mámou, protože byl ze smíšené rodiny a nebyl židovského vyznání, prožíval prý okupaci v Protektorátu psychicky hůř než starší bráchové Jirka a Hugo v Osvětimi a v Mauthausenu. Ti Otu také přežili a Hugo snad žije dodnes. Ten román je si dobré přečíst už proto, jak se v krutých válených podmínkách spolu dokážou sžít dva mladí lidé nejen různého pohlaví a i národnosti, ale i protikladné ideologie, že je něco silnějšího než doba, do které se nezaviněně narodili. Nevydržel jsem to a jel se na Teutelshof podívat. Ze zámečku a statku tam nezůstalo nic, ani vzpomínka. Jen kouzelná příroda kolem.