Dostat šanci

Jan Hrobský jako vědeckovýzkumný pracovní dostává životní šanci: řídit tým výzkumu řízení složitých organizačních celků. Sice je mu divné, proč se doktor Petr Velan, který dosud podobné náročné úkoly řešil, této lákavé nabídky vzdává, ale Honza nad tím příliš nepřemýšlí, je to pro něho příležitost. Složitější situace pro něho nastává, když se zamiluje do jedné přitažlivé členky týmu a prožívá s ní cosi, čemu se obvykle říká velká životní láska, která se může změnit ve femme fatale. I když někdy spíš jde jen o odlišnou erotickou kulturu nebo sexuální inteligenci. Paradoxně má pocit, že tento paralelní vztah prohlubuje i vztah k vlastní manželce a rodině. V momentě, kdy po několika letech úkol úspěšně splní, se zhroutí. V druhém plánu románu jde totiž o něco daleko podstatnějšího - ukazuje osmdesátá léta minulého století, kdy sice o podobné projekty mají zájem průmyslové organizace, ale ignoruje je řízení státu. Země je před změnou politického systému.

PhDr. Antonín Rašek, 3. 2. 1935 Kralupy n/Vlt. Absolvoval vojenské gymnáziu a akademii, sloužil u letectva a byl novinářem. Vystudoval Filozofickou fakultu UK. Rigorózum ze sociologie. Po 21. srpnu 1968 z armády propuštěn. Po listopadu 1989 rehabilitován. 1990-93 náměstkem ministra obrany a ředitelem Institutu pro strategická studia. Dosáhl hodnosti generálmajora. Poté se věnoval publicistice, literatuře a výzkumu. Vydal 20 románů (Argo, Knižní klub, Mladá fronta, X-EGEM, VPK, AVIS). V nakladatelství bezvydavetele.cz vydal třicet románů, osm novel a dva soubory povídek. Román Monolog staré dámy vychází v druhém elektronickém vydání.

Místo toho jen úryvek: Honza není schopný na její slova reagovat, leží bez vůle, jen s vědomím, že musí vstát a několik hodin cosi povídat, z čeho se mu už předem dělá špatně, jak začal mít alergii na nečistotu, objevuje u sebe odpor k jakékoli pracovní činnosti, co dělal, bylo dost zbytečné, mohl výjezdy k ověřování rozdělit rovnoměrně mezi ostatní, chtěl však být s Alicí, a tak si nemá na co stěžovat, Alice vyjde z koupelny, zabalená jen do ručníku, cosi zapomenutého, ztraceného, zašantročeného nebo zregenerovaného v něm po ní sáhne, i když fyziologické zrazuje, Alice mu rozloží roce do stran: "Nech to na mně!" Je nad ním, ramena co nejdále vzadu a dole, vznáší se, je bez váhy, ale už zase se svou razancí, buď chtivá, nebo rychle, kouzlí své čarodějnictví, drtící mlýnský kámen, nad ním čas od času shlédnou dvě oči, rty nasávají vzduch, spodní vpředu se chvěje, probodává dvě díry do světa, dole otevřená slasti i příhodám vzlínajícím i vzhůru.