Kruhy na vodě

Známý vědec profesor Brunner podlehne kouzlu mladé ženy svého ctižádostivého žáka Ondřeje. Aby získal finance na nový přístroj pro něj, dá se zatáhnout do vztahu s podivnými sponzory. Ondřej poměr své ženy zřejmě nepozoruje, zato jím trpí Brunnerova žena Eva, jinak suverénní malířka a sochařka. Uprostřed krize shodou okolností potká svou někdejší první lásku – lékaře, který kdysi emigroval do Ameriky. Ten ji láká, aby s ním odjela a nechala se léčit z náhle objevené nemoci na jeho klinice. Propletenec vztahů najde nečekané rozuzlení během povodně, která zasáhne Prahu. Román vyšel knižně v roce 2004, není už v prodeji.

Jaroslav Kříž (narozen 5. 6. 1939) je původním povoláním přírodovědec. V letech 1973 až 1990 byl z politických důvodů z Akademie věd vyhozen a pracoval v průmyslu. V tom mezidobí 18 let se začal zabývat literaturou, psal hlavně povídky (česky a anglicky, vysílán a oceněn BBC). V roce 1990 se vrátil na vědecký ústav a věnoval se hlavně vědě. Nicméně v příštích letech uveřejnil řadu esejů v Kritickém sborníku, Tvaru a Estetice. Od roku 2000 začal znovu systematicky psát prózu. Knižně uveřejnil romány Doteky ve tmě (Ikar 2004), Kruhy na vodě (Paseka 2005), Sestra Mneme (Ikar 2007), Čas lásky, čas trpkosti (Akcent 2010), Život na úvěr (Pistorius a Olšanská 2010) a Ztracená ve tmě (Akcent 2011),

Pak zachytila cosi známého a vzhlédla. Byl to profesor Brunner, který se tvářil stejně překvapeně.
„Kde se tu berete.“
Řekli to oba najednou a hned se zasmáli té shodě.
„Já jsem byl první,“ řekl pak Brunner. „Kromě toho, u mne se předpokládá, že budu trávit podzim,“ udělal široké gesto k živě zbarveným stromům, „tedy i podzim života někde na lavičce v parku.“
Pohlédla na něho. Byl starší, ano, ale oči měl až překvapivě mladé.
„Sypete tady ptáčkům?“
„Mám za ženu umělkyni, ne kuchařku. Takže ptáčkům jídlo spíš kradu. Až na ptačí zob, ten nemám rád. Zalézá do zubů.“
„Takže radši umřete hlady, než byste si sám něco uvařil.“
„Tak zlé to zase není. Dneska jsem vlastnoručně otevřel krabici kukuřičných vloček. Bylo to vyčerpávající. Tak mě teď napadá... spěcháte moc?“
„Proč se ptáte?“ nastražila se.
„Protože mám hlad a každou chvíli z toho asi omdlím. Budu nejspíš potřebovat nějaké ošetření. Jste přece lékařka?“
Jak jí tou hranou vážností připomínal otce! Přitahovalo ji to a zároveň dráždilo