Stotřináctý letištní prapor

Román je posledním dílem trilogie Padesátá léta v modrém a zeleném. Navazuje na romány Opičí dráha a Milenka ze hřbitova italských zajatců. Vypráví o pěti letech vojenské služby hrdiny románu u letectva, a to v době, kdy se po historickém XX. sjedu Komunistické strany Sovětského svazu a maďarských událostech začala měnit politická situace, která vedla k tzv. zlatým létům šedesátým a k Pražskému jaru. Charakterizuje to i začátek románu: "Je mi dvacet, jsem poručíkem, píše se rok pětapadesát a mám svá zásadní předsevzetí. Dvě. Vždycky jsem měl svá předsevzetí přerůstající s rostoucím věkem v záměry. Myslím, že jsem je přijímal dokonce dřív, než jsem se narodil, nebo přinejmenším v okamžiku, kdy jsem přicházel na svět. Na ta první jsem zapomněl, možná bych si těžko vzpomínal i na ta další, ale s určitostí mohu tvrdit, že jsem vždycky nějaká při ruce nebo tedy v hlavě měl, absolutně jsem si nedokázal představit svůj život bez nich. "

PhDr. Antonín Rašek, 3. 2. 1935 Kralupy n/Vlt. Absolvoval vojenské gymnáziu a akademii, sloužil u letectva a byl novinářem. Vystudoval Filozofickou fakultu UK. Rigorózum ze sociologie. Po 21. srpnu 1968 z armády propuštěn. Po listopadu 1989 rehabilitován. 1990-93 náměstkem ministra obrany a ředitelem Institutu pro strategická studia. Dosáhl hodnosti generálmajora. Poté se věnoval publicistice, literatuře a výzkumu. Vydal 20 románů (Argo, Knižní klub, Mladá fronta, X-EGEM, VPK, AVIS). V nakladatelství bezvydavetele.cz vydal třicet románů, osm novel a dva soubory povídek. Román Monolog staré dámy vychází v druhém elektronickém vydání.

Hrdinu charakterizuje pokračování začátku románu: "Kdybych měl pátrat po genezi svého stále pošetilejšího počínání a přeskočil prenatální věk, za tenhle zvyk mohl hlavně skauting a ještě dříve Foglarovy Rychlé šípy. Teď bych tyhle sklony nejraději zapřel, ale vždycky jsem měl od malička nezničitelný pocit, že k úspěchu pomáhá vůle. Chci, a proto mohu, právě tohle solarovské. Ale bránil bych se, kdyby mě někdo obviňoval z voluntarismu, že vůle je základním principem bytí. Ale určitě pro mě byla dominujícím rysem charakteru. Nedokázal bych tehdy přejít kolem obchodu, za jehož výkladem by byla kniha s názvem Výchova vůle. Koupil bych si ji, i kdybych měl třeba hladovět, ačkoli cosi takového mi nikdy nehrozilo a věřím, že ani nebude, jsem historický optimista."