Po operaci

Zbyšek se v rekonvalescenci po operaci odstěhuje na chalupu. Je v depresi, stále neví, jestli se operace podařila, zhoubný proces nebude pokračovat. Je to tíživá situace, jako workoholik se vždy něčím zabýval. Nyní má příležitost bilancovat i vzpomenout na klíčové životní okamžiky i dávné a nedávné lásky. Jeho osamělost rozptylují rozhovory s místním starousedlíkem i návštěvy spolupracovníků. Uvědomuje si, že po nemoci přestává mít život děj. Scéna zůstává stejná. Vstáváš, snídáš, něco děláš, bavíš se s lidmi, hlavou ti prolétají útržky myšlenek a vzpomínek, máš dobrou náladu a máš úplně špatnou, vyhrál jsi a prohrál, začneš myslet na budoucnost a opakovaně tebou projede nejslastnější okamžik života, střídají se noci a dny, pracuješ a někdy odpočíváš, potkáš přítele, kterého si dávno neviděl a na kterého jsi zapomněl, a teď jako by se jím něco krásného k tobě vrátilo, zážitky jsou v jednom chumlu, jen tisícina z toho, co vnímáš a prožíváš, v tobě zůstane, málokdy je možné říct proč.

PhDr. Antonín Rašek, 3. 2. 1935 Kralupy n/Vlt. Absolvoval vojenské gymnáziu a akademii, sloužil u letectva a byl novinářem. Vystudoval Filozofickou fakultu UK. Rigorózum ze sociologie. Po 21. srpnu 1968 z armády propuštěn. Po listopadu 1989 rehabilitován. 1990-93 náměstkem ministra obrany a ředitelem Institutu pro strategická studia. Dosáhl hodnosti generálmajora. Poté se věnoval publicistice, literatuře a výzkumu. Vydal 20 románů (Argo, Knižní klub, Mladá fronta, X-EGEM, VPK, AVIS). V nakladatelství bezvydavetele.cz vydal třicet románů, osm novel a dva soubory povídek. Román Monolog staré dámy vychází v druhém elektronickém vydání.

Raději jen úryvek: Jako by intuitivně vytušila, co si asi v té chvíli myslí, varovala ho: Budete, Zbyšku, zklamaný, nic neočekávejte! Připomněla mu těmi pěti slovy jednu dávnou lásku: Teď už se spíš za své tělo stydím, to kdybyste mě znal před deseti nebo aspoň před pěti léty! Asi už tenkrát počítala také čas, ale už v ní opravdu bylo víc mateřského. V jistých okamžicích se mu stále dralo na jazyk ji napomenout: Ale mamino, mamino! Měl však strach, že ho ze sebe shodí. Drnčelo mu v hlavě Lenčino Budete zklamán! Vlastně dodnes neví, co byla sebereflexe a co taktika ještě naposled se pokusit ho odradit. Bránila se, i když ho potom stiskla a zašeptala: Mám vás ráda, mám vás moc ráda! Nejspíš si tu noc s ním potřebovala nějak sofistikovat. Ráno už o těch slovech nic nevěděla, buď zapomněla, nebo chtěla zapomenout. Vzpomněl si tenkrát na dvacet let starý výrok jedné dívky v jakési anketě: Láska je to, co si snažím vsugerovat, když s někým spím...